Archiv štítku: pamětník

„CARE nám pomohla přežít poválečná léta v Československu.“

Ilustrační foto: CARE

Ilustrační foto: CARE

V souvislosti s výročím 70 let existence naší organizace jsme oslovili české pamětníky, aby s námi sdíleli své vzpomínky na potravinové balíky CARE. Toto nám napsala paní Marie Mazalová (79) z Adamova:

 

Vážení a milí, 

moje vzpomínka na první setkání s pojmem  „CARE“ sahá do prvních let po druhé světové válce. Bylo mi osm let, když jsme si šli s maminkou na poštu vyzvednout  balíček. Tehdy jsme se my děti prvně dověděly, že máme v USA tetičku. Byla to maminčina nevlastní sestra, která odešla v roce 1912 za prací do Spojených států, tam se pak vdala a založila rodinu. V průběhu války byl písemný kontakt nemožný. O to radostnější byl den, kdy přišel první dopis a po něm pak přicházely balíky se šatstvem a potravinami.

Naše tetička složila v USA částku 10 dolarů u organizace CARE a ze skladu v Praze nám byl vypraven typizovaný balík s potravinami. Pamatuji se, že tam byla rýže, konzerva s „šunkou a vejci“ , vepřové sádlo, sardinky, suchary, cukr, kakao, čokoláda (tehdy poprvé jsem poznala značku NESTLÉ), sušené ovoce…

Byly jsme 3 děti školního věku a po válce se narodil ještě jeden bratr. Potraviny, šatstvo, otop – to všechno bylo na příděl. My jsme měli to štěstí, že jsme dostávali balíky CARE. O obsahy zásilek jsme se dělili se sousedy v ulici.

Dnes si těžko může někdo představit naši dětskou radost nad tabulkou čokolády či konzervou loupaných buráků. Rodiče nám vyprávěli o humanitární pomoci z Ameriky, která nebyla válkou tolik postižena jako Evropa. Ta čtyři písmena C.A.R.E. nám dětem jaksi prozářila ta poválečná léta, protože balíčků s potravinami nám mezi lety 1946–1948 přišlo několik a jejich doručení vždycky znamenalo velkou kupu radostí pro nás i kamarády ze sousedství.

Proto, když jsem se po „sametové revoluci“ setkala opět s oněmi písmeny CARE, okamžitě mi vyskočily vděčné vzpomínky na  radostné dny v dětství. Na tetičku, kterou jsem nikdy osobně nepoznala, (zemřela v roce 1962) vzpomínám dodnes. Mé drobné příspěvky na konto dnešní CARE jsou vlastně poděkováním i jí. Ani nevíte, jak ráda bych přispívala výraznějšími částkami! Jsem důchodkyně, vdova.

Děkuji Vám za bohulibou a smysluplnou činnost ve prospěch těch, kteří pomoc nás – šťastnějších – potřebují.

 S pozdravy a díky

 Marie Mazalová

 I vy jste součástí naší dlouhé historie, přijďte si proto s námi připomenout minulé i současné příběhy pomoci. Oslava 70 let CARE: příběhy pomoci se koná 4. října v Praze s bohatým kulturním programem. Srdečně zve český tým CARE.

CARE_70let_s textem_net

Dojemný dopis válečné pamětnice: Vím, jaké to je ztratit domov

Sajeda si strašně přála zůstat v Sýrii. Ale útoky barelovými bombami přibývaly a počet obětí stoupal. Jednoho dne už zkrátka nebylo zbytí. Sajedini rodiče usoudili, že nemají jinou možnost než odejít. Sajeda se skryla v podkroví v zoufalé snaze neopustit svůj jediný domov. Jakmile ji rodiče našli, odešli ve spěchu jen s oblečením, které se vešlo do několika tašek.

„Když se mě někdo zeptá, jakou důležitou věc jsem v Sýrii nechala, odpovídám, že jsem tam zanechala sebe,“ říká Sajeda.

Teď je jí 16 let a žije s matkou a sourozenci na periferii jordánského města Zarká v blízkosti syrských hranic. Mezi nově příchozími a dlouholetými obyvateli panuje napětí, protože starousedlíkům vadí zesílený nápor na veřejné služby, jako jsou například školy. Sajeda a sourozenci se bojí vycházet, aby jim někdo nevyhrožoval. Raději si hrají doma.

Sajeda (16) a její třináctiletá sestra žijí v jordánské Zarká od února 2016. Foto: Carey Wagner, CARE

Sajeda (16) a její třináctiletá sestra (vlevo) žijí v jordánské Zarká od února 2016. Foto: Carey Wagner, CARE

Dnes se však všichni choulí kolem topení a popíjejí čaj, zatímco Sajeda si prohlíží ručně psaný dopis, který jí dorazil z místa, o němž nikdy neslyšela: z Colorado Springs. Napsala ho 87letá Helga Kissellová.

„Milá Sajedo! Zdravím tě z coloradských hor,“ zní první věta dopisu. „Máme tu zimu a sníh vypadá na pozadí modré oblohy moc pěkně!“

Sajeda, která zbožňuje arabský rap a ráda by se stala novinářkou, se dočítá, že Helga sdílí její nadšení pro hudbu a psaní. Dívka ani nedutá a noří se stále hlouběji do Helžina životního příběhu.

„Vždycky vzpomínej na to hezké, dívej se dopředu a mysli na to, co přinese budoucnost.“

„Vím z první ruky, jaké to je ztratit domov a stát se uprchlíkem,“ stojí dále v dopise, v němž Helga líčí své mládí v Berlíně a Německo za druhé světové války. „V únoru 1945 zasáhly naše město strašlivé nálety. Během jednoho bombardování přišel o život můj otec. Náš dům byl také zasažen bombou a my přišli o všechno. S matkou jsme měly štěstí, že jsme se dostaly do jednoho z posledních vlaků! Celý náš majetek se vešel do jednoho kufru.“

Sajedě během čtení vyhrknou slzy. „Vždycky vzpomínej na to hezké, dívej se dopředu a mysli na to, co přinese budoucnost. Přizpůsobit se životu v nové zemi není jednoduché. Já to dobře vím!“ Celý příspěvek